Ze sbírky „Výběr z díla“

Krčma

Sto je tu hospod a já ve sté prvé
tu pouhým okem nespatříš
v té co je hloupým marným sněním
v té kterou uzamkla času mříž

Dřevěné stěny tu voní smolou
malinká okna bdí do světa
objata chladivým stínem loubí
v němž pavouk sítě zaplétá

Sedím tu v koutě ve své krčmě
na Šrámka čekám – přítele
až dveře rozvane gestem znělým
na žal pít budeme vesele

Nevděčnice

Chodil jsem s nimi pod přístřeší světla
toužil jsem hledat v jejich obličejích víru
a každá vráska se mi v rozjímání pletla
než černé oči na mne naplivaly síru

Chtěl jsem být dobrák – možná hrdina
vábil jsem smutky pod sobotní teplo peřin
Tiše jsem sledoval jak oběť usíná
v rachotu vesmíru a neposlušných vteřin

Měl jsem rád slova která neuvadla s létem
jen dna všech sklenic občas přinášela naději
Pod pláštěm dobrá všemi zlíbaného světla
tiše mne kolébala pěna svěžích peřejí

Chtěl jsem jen darovat svou ušlechtilou pýchu
nestály o modlitby pohanského boha
toužily po spermatu v podvečerním tichu
a ráno nevděčnice tajně vzaly roha

Na Smíchov prší

Na Smíchov prší
ten co sedí opodál
zašel si na pár piv a na guláš
není tu sám – v duchu jsou dva
V hospodě U starýho lva
pročítá dopis s velkou obtisknutou pusou
na Smíchov prší
je zmoklý Mikuláš

Kalendář

Zatržené jméno – Anno Marie
tak přijmi moje dary pomyslné
mou myšlenku jež ve snu tvoje tělo krášlí

Máš dlouhé vlasy Anno Marie
a svátek někdy ve dvacátých letech
Věř – přesto šťastný jsem, že vůbec jsme se našli

Má tajná lásko Anno Marie
kdo zaškrtl si tvoje jméno v kalendáři
(snad nežárlil bych po tolika letech)

Jen příběh oslovil mě nalezený v truhle
jen sním si o tvé kráse
a vzdouván fantazií létám po tajemných světech

Dny k miléniu čítají se na desítky
a ty možná ještě žiješ – stařenko Anno Marie
Však nejsi tou co vysnil jsem si hříšně z kalendáře
Jen já tě nejlíp znám – Anno Marie
Jsem stvořitel tvé velké epochální krásy
Jsem stvořitel tvé ušlechtilé tváře

Nevyčítám si

Zas dojímá mě odeznělých věcí zbyt
ten lemovaný chodník jmény
přátelů jež znovu nelze uchopit
jak poklad léty uvězněný pod kořeny

Jen zběsilec by v klamné sebevíře
do krve své mozolnaté dlaně dřel
a výčitkami mrskán trpěl jako poraněné zvíře
kdyby staré prohry vykopat a napravovat chtěl

Co na tom vzývat ze dna studny bez živého pramene
své staré účty po hospodách času propité
své dávné hvězdy za denního jasu ztracené
a zpustlý život který místo peněz odnesli si vděční bandité

Jsem na mostě jenž vede kamsi do neznáma
až k břehu pokání kde krajina se k nepoznání mění
už vím že osud není krvelačná tlama
– a stejně – na mostě je zákaz otáčení

Na Itálii

Jsou vznešené a dávno světlem žluté
mdlé fotky chvil jež poskvrnily čistotu mých citů
Ty fotky usměvavých oficírů z války zdáním
malebné leč realitou kruté
jak tresty nevinných co vrátili se na krvavém štítu

Jsou rozvlněné vodou řeky na italské frontě
když v modlitební knížce spíjely se s inkoustovým
„Chraň nás bože“
A stovky probodených, stovky zastřelených,
stovky rozmetaných mají na svém kontě
jimž v bahně polí stlaly smrti nedůstojné lože

Je čistý v uniformě kříži poseté
a přímočarý pohled naznačuje hrdinu a skutečného muže
Tak hrdinství čpí – smrtí prokleté
jen hrdinové zabíjejte – nuže…

Klobouk

Pod kloboukem „nic“ je tajemné
Je energií nositelů nevyčpělou léty
jež vkládala ho na temeno hlav
a smekala jím kolemjdoucím na pozdrav

Zahlédl jsem v mlhovině starce
jenž chodil na funusy lidí z ulice
a po truchlení utratil svůj věčný cent
v zaplivaném šenku zvaném sentiment

Sedával tam v koutě u vyhřátých kamen
Měl klobouk ledabyle pohozený na věšáku
a po lžičkách se opíjel svou historií
v níž hořce litoval ty mrtvé kteří žijí

Pak uviděl jsem muže ctihodného zjevu
jak do klobouku složil černé rukavice
Snad funebrák či berní rada důležitý
mdlou etikou jíž k smrti umořil své city

V tom klobouku pak objevil se muzikant
– bard s kníry podobnými koňským otěžím
jenž naopak zas těžce kašlal na etiku
když mačkal holky v náruči a na veselce harmoniku

Pak posadil jsem zaprášenou hučku na svou hlavu
Jsem jedním z těch kdo obohatil její historii
Ta pokrývka teď v nitru svém můj mozek s myšlenkami hostí
Jsem součást energie předků z dávné minulosti

Genocida

To krveprolití snad spláchnou vody Dunaje
však temná skvrna navždy zůstane u Budapešti
Vždyť tady víc než jinde platí že kdo uteče ten vyhraje
a zatím na mě další oběti svých tisíc očí třeští

Ta v Satu Mare unikla a vyhrála svůj boj
však u Krakova znovu pole potřísnil jsem krví
a také v Klagenfurtu vraždil jsem jak umanutý stroj
a zanechal tam torza spící bez pohnutí brvy

Snad jednou najdu za své kruté činy spásu
ač vím že ruka má i další hříchy natropí
však neměly ty mouchy sedět na atlasu
když studoval jsem mapu střední Evropy

Amnestie láskám

Když potkávám je po létech už neviním je z velezrady
Jsem vlastně rád, že žádná z nich dnes není moje žena
Ač důkaz mám, že láska s nimi znamenala pády
už nesoudím – vždyť vražda citů dávno byla promlčena

Víc těší mě, že smetánku jsem ve vztahu k nim slízl
a čert je vem – dnes žádnou z nich bych neoznačil
přímo za bestii
Já nejsem vlastních starých lásek fízl
Já vlastním starým láskám udělil jsem amnestii

Paraván

Nahlédni za starý paraván
stojí to věru za neřest
„Cítil ses moudrý jako nikdo?
– hloupý jak všichni totéž jest“

– ozve se bytost bezejmenná
z hedvábných sítí mlhovin
hříšnicím muž a mužům žena
temnotě záře – světlu stín

Odpracuj si to drsné vstupné
obětuj rozkoš – člověče
dřív než si na tě portýr dupne
dřív než tě v zubech vyvleče

„Hlupáku klop si tvrdou měnu
chceš-li jen sjíždět krajkoví
hozené volně před zástěnu“
… trkne a chytrým napoví …

Nahlédni za starý paraván
stojí to věru za ten hřích
ať tě to stojí tisíc ran
hlavně že pocit vzejde z nich

Kdež tvrdou měnu – z tvého platu
za levný odvar kabaretu
raděj si sáhni na podstatu
vyhřezlou vnadně z pod korzetu

Smrt až tě jednou přijde zkosit
v kolotu světa čímsi daném
nebudeš loudit škemrat prosit:
„Co leží za tím paravánem?“