Ze sbírky „Krumlovské eskapády“

U dvou vdov

Dřív neuměl jsem ohnout hřbet
teď často takto činím
– ne že se z toho viním
vždyť je to v zájmu vyšších met

Že děsíte se těch mých slov?
To nízkost není duše
Já konstatuji suše
toť nízkost dveří U dvou vdov

Tam kladu metu za metu
a hleďte jak se pije
má vlastní poezie
mých sedm ruských baletů

Pozámka. autora:
U dvou vdov = Kavárna v Českém Krumlově
Ruský balet = dřívější místní název pro sekt s vodkou a zmrzlou jahodou

Na Křížové hoře

Zněl vítr po tvářích jak plachá tanečnice z rosy
a dobra umíněnost roztrhala nad Krumlovem mraky
V těch paprscích jak andělové myšlenkami bosí
dva odsouzenci k souznění tam stáli pod oblaky

Jen zlato střech tam v dálce protínalo tyrkysové blanské moře
a stromů vzdechy otvíraly studny touhy – možná věčné
Pak chorál zazněl od kapličky na křížové hoře
až líto je že chvíle štěstí nemohou být nekonečné

Sto křídel z pavučiny přeletělo loukou možná posmutnělou
Být malířem tak nehleděl bych k výsečím a torzům zaujatě
Já panorama upředl bych s krajinou tou dozajista celou
Však básník jsem a souzeno mi „pouze“? zmalebňovat statě

Tak písmem do kraje teď vmalovávám portrét ušlechtilé krásy
A v plátně pomyslném zjevují se tváře ženy záhy
Pak ruce šíje oči ústa vlasy
Už vidím to jak podtrhnu je razantními tahy

Teď špetku slunce které prodírá se mezi mohutnými kmeny
a ještě jeden sametový dotek štětce pod nosíkem
Pak rozechvělí navzájem se oslovíme jmény
a tolik vzácnou chvíli darujem si s dojetím a díkem

Zima

Vlídno je přítmím zakuklené
peřinou sněhových mraků
ze kterých vločka vločku žene
na střechy mlýna u Poráků

Pavoučí séparé oknomilné
žlutavým světlem prohlédne
Jak lampy záře k šeru přilne
i když je teprv poledne

Město je klubíčko bílé vlny
útulné teplé ospalé
Tak voní Krumlov láskyplný
když mají můzy po bále

Městský park

Tak začíná vždy podzim v městském parku
že vítr pod peřinu z listí schová posmutnělou cestu
Pak zmizí šlápoty a nekonečně dlouhé stopy od kočárků
a s nimi naděje že slunce znovu obrátí se čelem k ospalému městu

Hle na kamenné hladině se kapky roztančily do kvapíku
a hrají stále líp jak housle učedníků místy nadějně již znělé
když stovky etudek je dělí od potlesků ovací a díků
a stovky Neurolů co spolykají liduškoví učitelé

Už nepráší se letně v stínu majestátných korun stromů
Tu výsadu teď cesty ponechaly do jara zas parlamentu
jenž pohromu nám vzácně s počasím snes na pohromu
a rozvodněné řeky osudů a senilitu kdysi neotřelých disidentů

Dál vědro páně myje střechu pozemské své chaty
Štít kaple v lesku pouliční lampy tvoří strašidelné stíny
a bezdomovec s vousem který kolem šel a vypadal jak svatý
teď na tvář ohrnul si límec černé peleríny

Tak začíná vždy podzim v městském parku
že veverky se bystře prohánějí po altánu
a sem tam něco na zub šoupnou do svých budoárů
než zakrátko pak sladce usnou spánkem dítek v povijanu