Z almanachu „Prameny a soutoky“

Setkání s andělem (na druhé straně řeky)

Snad sto let procházel jsem po svém břehu
a proud mě věznil chórem duchaprostým
Jak hrany kamenů chtěl obrousit mou něhu
to abych odvykl si stavět mosty
Však smysly – bouří vln tak ostře nebroušené –
tam někde za peřejí uslyšely volání
Mé sekery pak zakously se do statného kmene
a budoucí vor kutálel se po stráni

Pak mezi dveřmi překročil jsem dravou řeku
Já šťastný novou zemi něžně políbil
To všechno událo se v touze po člověku
a po horoucí krvi z jejích žil

To světlo v mlze nedalo mi zapomenout na ni
tak dny jsem trávil vzpomínáním na tu zemi
kde stromy hojnosti se k rukám obtěžkané sklání
kde ani pod ledovým krovem jejich písně neoněmí

Rád uchopil jsem tajemství té zasněžené noci
jen vítr zmítán dějem vyhnal myšlenky mé napospas
Já v duchu přál si by mě odvrátila od bezmoci
ta chvíle při které se touhou tají hlas

Pak ucítil jsem doteky – ač nevinné přec sladce vinné
můj anděl přál si k teplu těla pod kabát
Vtom jeho božské světlo prostoupilo mojim stínem
a nechalo se v náruči mé kolébat

Má v očích jisker ohňů žhavé světlice
a horečnatá šíje skýtá sametovou něhu
Já dovolil si hýčkat srpek měsíce
v tom nekonečném světa koloběhu

Proč člověk odsouzen je k tisíceru rozloučení
Proč na zemi má stát když touží po křídlech
Proč po kolena vězí ve svém pokolení
když andělský ho vábí k výšce tichý vzdech

Stůj při mně se svým světlem které hřeje
a chceš-li znovu k polibku mi nastav tváře
Má nová země o níž čítám slavné epopeje
v zadních stránkách lásky slabikáře

Tajná galerie

Tak přišla chvíle nevím odkud seslaná
snad ze země co leží za tajemným flórem
Já nespal – jen jsem přemýšlel až do rána
než svítání se objevilo nad obzorem

A stovky dalších dnů ta slova zněla mi
jak melodie houslí z irských plání
a nápěv zpočátku tak uhrančivě neznámý
mě dovedl kam vstoupit smí jen zvaní

Pak uviděl jsem sousoší mnou tesané
jež ve snech vytvořil jsem s citem
a pochopil že co si člověk umane
to v tajné galerii zprvu žulovým je monolitem

Však děje budoucí zas visí opět na člověku
zda touhy ožijí či břímě nikdy neshodí již z ramen
zda fantazie přežije v něm věky věků
A sochy jeho do smrti už nebudou jen – kámen

Jak zdá se – uspěl jsem v té zkoušce obraznosti
Z mé sochy touhou stvořené je bytost – žena
jež něhou polibků má lačná ústa hostí
a cejchem mým je navždy poznačena

Pahorek

. . . a klika cvakla
ztřeštěné bájesloví lhářů
zanechal jsem v koši pod psacím stolem

Ulice pila póry dláždění
kostlivci stromů drásali temné nebe
a mazlivé prsty svodů lákaly mě na pahorek za městem
Tam zima nebolí když fouká pod kabát
Tam hrají všechny horny světa
Sál je prostorný a pozlacený světly lamp v dalekých ulicích

Město je krásné když usíná
Celý svět je krásný z pódií pahorků a věží
– jen nebýt některých lidí