Z almanachu „Plody slovocné“

Tanečnice

Tenkrát jsem poprvé
„odkrojil“ tanečnici lidového souboru
a pod sametem našel sedmé nebe
– a dudy – zněly někde opodál
Já zvyklý držet basu
i tehdy hrál jsem na struny
v okolí dívčího pasu
Doudlebsky malebného

Kam pohlédl jsem ve svém okolí
všude jen dvorce a stodoly
v údolí řeky vlahé stráně
temné jak lesy od Bretaně
Pod vrbou obočí modré hloubky
tůně jak brouzdátka pro holoubky
kteří tu nahlas vrkají

Sedl jí motýl na čelo
Možná to přistání bolelo
Plakala
Spali jsme v nebi z modrých víček
které se obtisklo do spodniček
rozsetých jako oblaka
rozsetých jako bílá kvítka
pod žhnoucí lampou bez stínítka
po celém širém okolí

Co předchází pád

Je prokletí
že s každou láskou hledím do nebe?
Snad touha nebo bájeslovný zisk
mě znovu nutí vztýčit obelisk
a naléhavě stavět kámen na kámen

Vyroste babylonská věž mých citů
Zesílí pocit stvořitele
jenž probouzí se za úsvitu
v cizím vesmíru
a v cizím těle

Lze potmě překročit svůj stín?
To já jsem Babylon
Už zvykl jsem si na zmatení jazyků
a pády do peřin

Kluk a žena

Byla nemožně hezká
– vlasy rovné bez barev
jen tak za uši
a jí zkoušel ze rtů odtušit
co říká tomu starci vedle ní

Snad: Dědo vyprávěj
Jak za války jste jedli chleba z kůry
Tak dychtivá když stín ji lehce hodil do kontury
a z šera vystoupila bílá tvář
V oku lesk zvědavých dítek
s oddaným výrazem karmelitek
čekala zchumlaná v mohéru

Pak rošťácky si nahla z jeho piva
a utřela si pusu do rukávu
Muž pozvedl svou zšedivělou hlavu
a říkal cosi o duši a slovech Platónových
Rozvážně a moudře šetřil slovy
Jen opatrně zaséval své věty
do té svěží otevřené země
Z té země rázem rozpučely květy
a dlouhé ruce objaly ho za krkem

Muž políbil ji na ústa
a dívka břečťan ovinula jeho tělo
až lokálem to nahlas zašumělo
Milenci tedy – trochu zvláštní

Nad slunce už bylo jasné
že viděl jsem kluka se stárnoucí ženou